Štukování

Historie štukatérských prací

Historické stavby jsou omítnuty zpravidla štukem, který je tvořen směsí sádry, hašeného vápna, zjemněného písku a najemno rozdrcených cihel či mramoru a vody. Již při pohledu na složení je vidět, že se jedná o velmi jemnou a přilnavou maltovou směs, díky které si historičtí řemeslníci mohli dovolit vytvářet pomocí modelačních strojů nejrůznější plastické ornamenty. Další technikou, krom výše popsané „z volné ruky“, je i tzv. „vytahování“ štukových říms a profilů  pomocí kovové římsové šablony, která se po obvodu stavby pohybuje po vodících lištách

Historičtí řemeslníci tuto štukatérskou techniku používali zejména v baroku, ale její kořeny sahají až do antického Říma. Štukování exteriéru se znovu objevilo v renesanci a bylo používáno ještě na začátku dvacátého století v období secesní architektury. Bohužel s nástupem politických změn ve světě a důrazem na maximalizaci efektivity stavitelství došlo k úpadku využívání štukových ornamentů, kdy byly tvořeny odléváním do forem, což vedle k postupnému celkovému upuštění od této krásné a historické štukatérské techniky.

V posledních staletích, až do konce dvacátého století, byla štukování či také jemná malta připravována tak, že se v poměru 1:1 z jemného písku a vápna namíchala velmi řídká malta. Ta byla posléze přelévána přes jemné síto do kádí, kde se nechala ustát do dalšího dne, kdy voda vystoupila na povrch a malta pozvolně klesla ke dnu. V další fázi přípravy se voda z povrchu pozvolna odebírala, díky čemuž malta postupně houstla, až byla jako „máslo“ a vláčně se táhla. Tento proces mohl zabrat i 3 dny. Při samotném natažení na hrubou maltu se zpracovála speciálním filcovým hladítkem. Těsně před zpracováním se do ní přidávala sádra, později i cement.

Štuk v současném stavebnictví

V současné době se ve stavebnictví označuje slovem štuk jemná maltová směs, která dosahuje zrnitosti maximálně do 1,5mm a je nanášena na jádrovou omítku. Jedná se o povrchovou vrstvu – finální úpravu omítky. Způsobe nanášení a složení této směsí se ale od historického štuku poněkud liší. Řemeslníci provádí štukování zásadně filcováním. Zpravidla je používán vápenný štuk. Tento štuk je tvořen z 1/3 vápenného hydrátu a 2/3 jemně mletého vápence či jemného křemičitého písku. V případě, kdy velikost zrna přesáhne 1,5mm je velmi obtížné takový materiál filcovat a jedná se o jádrovou omítku.

Koncem dvacátého století připravená hotová jemná omítka v pytlích postupně vytlačila maltu, která byla vyráběna na stavbě. Pro úpravy hotových malt začala být používána hladítka z pěnové gumy, která téměř vytlačila tradiční filcová hladítka. Naši řemeslníci je však stále využívají pro úpravy klasické vápenné malty a jejich skvělé vlastnosti

Druhy štuku podle druhu pojiva:

Druhy štuku podle zrnitosti:

Nanášení štuku v dnešní době

Pro nanášení štuků, čili jemných omítek se používají stejné postupy jako při nanášení hrubých omítek. Řemeslník začíná štukovat od stropů a pokračuje po stěnách. Pro nanášení štuků se nevyužívají za žádných okolností stroje, protože ruční práce je pro tento druh řemesla tradiční a neocenitelná.

Je důležité nechat hrubou omítku vyzrát s ohledem na použitou směs. Štuk je nanášen pomocí ocelových, plstěných či molitanových hladítek. Ocelovými nebo plastovými hladítky je nejprve nanášena vrstva štuku v pruzích o tloušťce maximálně 1 až 2mm. Tuto štukovou směs je nutné nechat nejprve zavadnout a poté je plstěnými či molitanovými hladítky upravit.

Na kouty stěn či stropů je nutné použít hladítka se speciálními rozměry. Vnitřní štuky plní estetickou a hygienickou roli. Až po nanesení a vyhlazení štuků je dosaženo dostatečné rovinnosti.

Je nutné vyvarovat se základní chyby a nenahrazovat nerovnosti omítky silnějšími vrstvami štuku. Štuk může popraskat a na podkladu nebude dobře držet. Je nutné štukované plochy řádně a dostatečně rozfilcovat, aby byly jednotlivě nanášené díly v ploše dostatečně spojené a hotové stěny nevykazovaly viditelné znaky pracovního postupu.

Stěny je před štukování nutné opravit a zbavit všech trhlin a prasklin, aby bylo dosaženo požadované kvality štuku.

Druhy technik a štuků

Při aplikaci benátského štuku se nutno dodržovat přísné technologické postupy. Každý podklad se musí přetmelit jemným tmelem. Jakmile tmel zaschne, zpravidla na druhý den, plocha musí být vybroušena. Na kvalitní vyzrání štukové omítky se musí počkat minimálně jeden týden. Ve chvíli, kdy je podklad dokonale připraven se pomocí nerezového hladítka a špachtle aplikuje jedna podkladní vrstva barevného štuku. Po zaschnutí této vrstvy se přejde k opětovnému broušení, nejlépe na druhý den. K dosažení dekorativního vzhledu, musí být pomocí špachtle nanesena finální vrstvy, která se před zaschnutím vyleští nerezovým hladítkem. Díky tomu dojde k vykreslení efektů a benátský štuk získá svůj lesk

Marocký štuk, jinými slovy tadelakt, je štuk, který je absolutně beze spár. Tvořen je mramorové moučky, ale i z hašeného vápna, pálené jílovité zeminy či celulózy a popela a křemenitého písku. Marocký štuk je mnohem odolnější proti vodě než benátský štuk. Je zpravidla využíván v místnostech s vyšší vlhkostí. Povrch tohoto štuku je hladký a po finální úpravě až lesklý. Díky své hladkosti tento štuk zajištuje dokonalou čistotu a hygienu. Svých vlastností dosahuje marocký štuk díky nejmodernějším trendům a má také vynikající termoregulační účinky.